Zamyšlení od srdce . . .

autor: Michal Kolman vloženo: 22. 07. 2022 přečteno: 670

Zamyšlení od srdce... Vždy jsem si myslel, že jsou lidé chytří. S blbci jsem se do styku dostal málokdy. Občas jsem na nějakého samozřejmě narazil. Například na silnicích. Tam mě většinou rozčílí. Je to však zvláštní, protože slovo blbec je ve společnosti tak časté, že za blbce máme někdy i svou manželku či muže a v horším případě své děti. Když potom procházíme kolem zrcadla, můžeme tak potkat toho největšího blbce na světě. Nedávno se mě zeptal devítiletý syn, co to je ten blb. Odpověděl jsem mu: „No, víš že vlastně ani nevím. Ale prý jich je hodně.“ Odpověď mu samozřejmě nedávala smysl stejně jako mně. A proto mě jeho otázka zavedla k zamyšlení. Podle psychiatrů je to prý člověk, který se není schopen vymanit z přítomnosti. Chvíli nad tím přemýšlím a pak mě to trkne. Neznám žádného zenového mistra z mého okolí, který si vychutnává každý okamžik své přítomnosti. Za to vím o dosti lidech, kteří žijí minulostí nebo naopak mají strach z budoucnosti. Znáte to, když potkáte člověka, který si neustále stěžuje na svoje zdraví. Když někdo neustále řeší druhé. Nebo ve chvíli klidu myslí na to, co ještě musí udělat. Je to, jako by všichni byli v nějaké hypnóze a nelze se z ní probrat. Ač malý národ, jsme naplněni pílí, zájmem o knihy, schopností vymýšlet světové vynálezy, podávat neskutečné sportovní výkony a v neposlední řadě si užívat našeho humoru. Jak je možné při těchto schopnostech, že jsme se zamotali do takového bludiště myšlenek, ve kterém se blbem stal dnes už každý jenom proto, že si s druhým nerozumí. A že jsme se tímto slovem pojmenovali opravdu všichni. A protože slovo blb ztratilo na významu, začali jsme používat nové nálepky. Nejlépe cizí výrazy, aby to působilo inteligentně. Těm pojmům sice moc nerozumíme, ale jsou slyšet všude. Hojně se jich používá například v televizi, rádiu nebo sociálních sítích: xenofobové, extrémisté, antivaxeři, dezinformátoři, konspirátoři, trollové, elfové a nevím, co ještě vymyslí. Málokomu nevadí být terčem posměchu. A aby člověk odvrátil pozornost od sebe, raději to začne používat také. Chová se úplně stejně jako malé dítě, které je šikanováno proto, že má boty od Číňanů nebo nestylový pletený svetr od své babičky. Zajímavé je, že všichni pojmenovaní těmito názvy prochází napříč všemi vrstvami a profesemi, dokonce mezi doktory, právníky i učiteli. Opravdu je tolik hloupých lidí mezi námi? Věřím, že ne.   Co z nás tedy dělá ty blby? A pak mi to došlo. Ráno vstaneme, vzbudí nás budík a ke snídani zapneme televizi, cestou do práce si pročteme nejnovější zprávy na Seznamu, v práci zapneme své počítače a začneme na svém Facebooku komentovat vše na základě toho, co jsme se od rána dověděli. Po práci přijdeme domů, pustíme televizi a doplníme hladinku intelektu o užitečné informace ze světa, které se sice našich problémů moc netýkají, zato jsou předmětem velkých diskuzí v celé společnosti. Jsme zahlceni zprávami, které nestačíme vstřebávat, třídit a vymazávat. A ještě máme potřebu se k tomu vždy vyjádřit, protože když nevíme, s pocitem studu vezmeme chytrý telefon a necháme si to od pana Googla vysvětlit. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to je přesně ten hlavní důvod, proč jsme zblbli. Pro důkaz našeho chaosu v hlavách uvedu jasné příklady: V této zemi je jeden člověk z deseti lidí závislý na prášcích na uklidnění, po kterých má blokované pocity a jeho realita je druhým velice vzdálená. Druhý z deseti je závislý na alkoholu. I v tomto případě si umíme představit stav mysli. Třetí z deseti má problémy se spánkem, takže po probuzení je napnutý jako struna, neboť jeho hlava je plná myšlenek ze včerejšího dne. Nevím, kdo další z té desítky má ještě nějaký ten duševní problém, ale vnímám kolem sebe i dost lidí stahujících se z reálného života do digitálního prostoru, který se skutečným životem nemá vůbec nic společného. Co to znamená? Náš život se nám nelíbí. Dopad to má zásadně na rodiny. Děti žijí v neúplných rodinách bez přirozených vzorů a naplnění a začíná se u nich projevat demence spojená se závislostí na televizi a sociálních sítích, kde získávají novou tvář. Škody jsou podle psychologů strašlivé.   A kdo za to vše může? Moje tchýně, protože je blbá? Šéf z práce nebo jeho manželka? Všichni jsme zodpovědni za svá chování. Vykonáváme věci bez kladení otázek, proč tak činíme. Děláme to slepě jen pro peníze, nebo pro to, aby nás ostatní uznávali. Naučili jsme se to jako děti už od dětství. Za poslušnost mlsnou odměnu, za dobrý prospěch ve škole lepší známky. Být hodný a tiše si hrát v koutě. Hlavně se na nic neptat. Není-li otázek, není odpovědí. A tak nás naše nezodpovědnost dovedla až k tomu, že jsme výchovu dětí předali státním institucím, jejíž vliv na děti má těžký dopad na tvořivost a sebedůvěru. Své zdraví jsme dali do rukou doktorů, kteří na tom se svým zdravotním stavem nejsou o nic lépe než my, a jejich postupy jsou obdobné kuchařům, kteří vaří jídla z instantních dochucovadel, protože se na tom více vydělá. Svá ústa jsme zavřeli, aby našim hlasem mluvil nějaký politik, který má více zájem o své peníze než o společný svět. Setrváváme v tom, že vytváříme firmám stále větší a větší zisky a přitom se všichni více zadlužujeme. Zisk není užitek, a tak produkujeme více a více výrobků, doktorů, psychiatrů a léků, politiků a zákonů a zavaluje nás to odpadem, který nám padá na hlavu. Chápu, že jsme se všichni narodili do této pokřivené doby a někomu může připadat, že je to úplně normální. Normální ale neznamená morální, normální neznamená ekonomické, normální neznamená zdravé... Kdo z vás už ví, že tudy cesta nevede, pojďte se s námi setkat. Popovídat si, poradit se a zkusit najít společnou cestu, jak si navzájem pomoci a podpořit se. PŘIDEJ SE Zdeněk, Zlatý špendlík