Chybí nám pozitivní stres a děláme si hlavu z věcí, které za to nestojí. Jak to změnit? Odpověď najdeme v evoluci, říká trenér Pavel Macek

Představit vás by bylo na delší dobu, ale ve zkratce: V mládí jste odjel do USA, potom do Hongkongu a do Číny, abyste objevoval taje kung-fu. Už roky se věnujete výuce čínských bojových umění, sebeobrany a MMA doma v Česku. Já jsem si vás ale všiml skrze sociální sítě, když mě zaujala vaše snaha propagovat obecně zdravý přístup k životu. To není, předpokládám, jen o těle, ale i o duchu…

Já bych to nazval „životospráva v tom nejširším slova smyslu“.

Myslíte si, že v téhle oblasti jako společnost zaostáváme? Ať už třeba proto, že jedno s druhým nepropojujeme nebo že na to obecně zapomínáme?

Často dostávám otázky, položené ve smyslu „co společnost“… No, společnost jsme my. Myslím si, že nám všem obecně chybí nějaký dlouhodobější rozvrh. Že životy tak trochu odžíváme, místo abychom je skutečně žili. Náš čas tady je limitovaný a myslím, že je lepší mít nějakou dlouhodobější či širší vizi – toho, kým by člověk chtěl být, jaký by chtěl, aby byl svět kolem něj. A aby pak na tomto základě pracoval. Aby on sám byl lepší. To je totiž asi to jediné, co má skutečně ve své moci. I když ne tak docela, protože přijdou i náhody, nehody, zkrátka vnější události, které jsou úplně mimo jeho kontrolu. Ale spoustu věcí přece pod kontrolou máme a můžeme s nimi pracovat.

A my víme, jak na to, protože tu odpověď často nalezneme v tisících, desetitisících a milionech let evoluce, které nám říkají, co jsme jako živočišný druh. My tedy víme, jak na to, ale zapomínáme to, jsme ztraceni v těch každodenních složenkách a starostech. Je dobré udělat takový úkrok stranou, podívat se na svůj život z takového kosmického nadhledu, říct si, kým bych chtěl být, jaký bych chtěl být, a pak na základě toho rozhodnout cestu, která mě k tomu bude přibližovat, a vykročit na ni.

Když jste říkal, že na ty obecné pravdy zapomínáme, ale zároveň jsme utopeni ve složenkách a „obyčejných“ věcech – není to spíš problém nějakého pohodlí?

Myslím si, že to je nějaký mix pohodlí a toho negativního stresu. Na jednu stranu se máme dobře, máme nějakou práci, střechu nad hlavou, koupíme si v zásadě, co chceme, na druhou stranu je tam takový chronický stres, právě třeba z té práce, která nepřináší smysl a uspokojení. Člověk by si proto do toho „pohodlíčka“ měl dát trochu „eustresu“, výzev, pozitivního stresu, ať už to jsou různé formy tzv. dobrovolného diskomfortu…

To je například co?

To je například otužování nebo půsty, může to být cvičení, ve finále to může být třeba i meditace. Pro někoho to, že se sám na deset minut posadí v prázdné místnosti, může být opravdu velký diskomfort. Tam všude se skrývá ohromný potenciál pro růst.

Když se na to podíváme z evolučního hlediska, tak v různých formách diskomfortu jsme strávili spoustu času. Ať už byla zima nebo vedro nebo byla fyzická námaha, hlad, období, kdy člověk strávil celé dny v tichosti třeba na lovu… Takže na jedné straně je dobré naučit se surfovat na té vlně stresu, uvědomit si, které věci jsou v mé moci a které nejsou, se kterými mohu něco udělat, a se kterými naopak nemůžu. Nejsme stromy, můžeme se hýbat z místa na místo, takže pokud někdo například není spokojený v práci, v kolektivu nebo ve vztahu, tak s tím může něco udělat, může jít jinam.

A ať už dnes máme „real-life“ stres, tváří v tvář, jako si teď povídáme, tak máme také „online“ stres. Sociální sítě mají velmi rády pohoršení a naštvání, šok. Ukážou člověku něco, co ho pořádně naštve, tak, aby se pustil do komentování, hádání, nonstop scrollování a dalšího hašteření.

Jak se říká, když tě někdo vytočí, tak se nadechni a vydechni, začni počítat do deseti. V rámci online světa možná není nutné na všechno reagovat, ke všemu se vyjádřit. Možná o věcech víme mnohem méně, než si myslíme nebo než nám předkládají média.

Takže, udělat krok stranou, neztratit se v těchto naprosto obyčejných záležitostech – sám to vidíte – dnes jsou to zásadní kauzy, za čtrnáct dní po nich ani pes neštěkne. Obětovat tomuhle své duševní zdraví a příčetnost? Možná to za to nestojí. Kamarádovi, se kterým on-line nesouhlasím, raději zavolám, zajdeme spolu na čaj nebo na pivo a najednou zjistíme, že ani jeden z nás není takový kretén, jak se to může na sociálních sítích zdát.

Takže si myslíte, že se utápíme ve „špatné formě stresu“?

Já myslím, že máme nedostatek pozitivního, krátkodobého, akutního stresu, který nás může někam posunout. A naopak máme nadbytek toho negativního, chronického stresu. Typicky ráno člověk vstane a místo, aby pohladil kočku, dal pusu manželce a posadil se na čaj, tak třeba otevře zprávy nebo Facebook a Twitter. Takže: dávat si rozumné dávky pozitivního stresu, které budou rozvíjet mou fyzickou, mentální a emocionální odolnost, ty různé praktiky jsem už zmínil, a zároveň udělat úkrok stranou z toho kolotoče každodenního stresu. Pak člověk zjistí, že si dělal hlavu z něčeho, co je úplně mimo jeho sféru vlivu nebo co je úplně zbytečné, viz ony online hádky.

Já v tom slyším příklon ke stoicismu. K tomu jste se dostal jak?

Moje původní vzdělání jsou humanitní vědy. Mám státnice z filosofie, z české i světové historie. To, co mě zajímalo úplně nejvíc, byla ta nejstarší filosofie. Z hlediska té východní buddhismus, taoismus a různé další systémy včetně těch vyloženě praktických, řekněme zenový buddhismus, no a z hlediska západu především presókratici, Hérakleitos, to byl můj velký favorit, na nějž stoici přímo navazují. A pak samozřejmě Sókratés, Platón, stoici a taková červená linie, která vede až do moderní filosofie, přes nějaké, řekněme, hermetické texty po Schopenhauera, Nietzscheho, Heideggera. A z hlediska psychologie související systémy – Freud, Jung, religionistika a mytologie, existenciální, kognitivně-behaviorální a evoluční psychologie.

A co je zajímavé, všechny tyto duchovní systémy jsou velmi praktické. Není to o tom, v co věřím, ale co skutečně dělám. Křesťanství v době svého vzniku nebylo, a ani dnes by asi nemělo být o tom, v co věřím, ale jaký jsem skutečně člověk – bylo „nápodobou“ či „následováním“ Krista, Imitatio Christi. Takže pokud se budeme bavit o stoicismu, ta praktičnost mě velmi oslovila. Hezky kombinuje ona cvičení těla a ducha.

S Filipem Horáčkem, kamarádem ze studií, budeme zanedlouho vydávat čtvrtého, toho méně známého ze stoiků. V češtině máme Marka Aurelia, Epiktéta a Senecu, ty víceméně kompletně, a ten, jehož překlad tady chyběl, byl Musonius Rufus. Konkrétně jeho přístup byl velmi praktický. On to, co bychom dnes asi označili jako „osobní rozvoj“, označuje jako rozvoj těla a rozvoj ducha – a ve finále je to obojí rozvoj ducha. Když se půjdete otužovat, musíte mít kuráž vůbec do té studené vody vlézt a vydržet v ní.

"Máme nedostatek pozitivního, krátkodobého, akutního stresu, který nás může někam posunout. A naopak máme nadbytek toho negativního, chronického stresu. Typicky ráno člověk vstane, a místo, aby pohladil kočku, dal pusu manželce a posadil se na čaj, tak otevře zprávy nebo Facebook a Twitter."

My dnes samozřejmě víme z čistě fyziologického hlediska, jak přínosné to je, jak to zlepšuje imunitu a pozornost. Především jde ale o to, co říkali obecně stoici, že hlavní kultivace spočívá v rozvoji mentální odolnosti. To samé platí u půstů, kdy víme, jak jsou přínosné pro zdraví, ať už jde o různé formy přerušovaných půstů, nebo i jednou za čas delší půsty. Oni i dříve dobře věděli, že to je přínosné pro zdraví. Půsty byly součástí duchovní tradice ve všech kulturách a náboženstvích, ale opět, hlavní přístup byl takový, že to je trénink v rámci jedné ze čtyř hlavních stoických ctností – uměřenosti.

Nejde jen o jakousi izolovanou laboratoř, ale o přenos těchto zkušeností do reálného života. Člověk třeba zmokne a řekne si: no a, na to já trénuji, na to jsem zvyklý, nejsem z cukru. Nebo naopak, v rámci přenosu meditační praxe, si venku začne všímat běžných věcí, místo toho, aby žil tak trošku „v mlze“ se zavřenýma očima, zacpanýma ušima a trošku otupělými chutěmi. Začne vnímat ten svět, barvy, vůně, tvary, zvuky – a najednou si život mnohem víc užívá.

A jak se to tedy do té praxe přenáší?

Vy jste zmínil mou praxi v bojových uměních, já se léta věnuji těm čínským, modernímu MMA (mixed martial arts, pozn. red.) a reálné sebeobraně. Myslím si, že všechny tyto tři složky do sebe dobře zapadají, ale má hlavní práce je dnes silový kondiční trénink. Učím pro mezinárodní prestižní školu StrongFirst, moje škola KB5 má dnes po republice několik poboček, učím certifikace po celém světě. Vždycky říkám, že není důležité, jaká čísla má člověk v tělocvičně, kolik zdvihne, ale jde pak o to, jak tu sílu použije. Jestli pomůže starému člověku například zvednout kufr ve vlaku. Georges Hébert, zakladatel takového „francouzského Sokola“…

Hébertismus, přirozená metoda (La méthode naturelle, pozn. red.)…

…přesně tak, tělovýchovné hnutí. On říkal: „Buď silný, abys byl užitečný.“ V rámci naší školy síly ve StrongFirst říkáme, že síla má vyšší účel. O to ve finále jde. Vždy je tu přítomna ta „laboratoř“, tedy třeba meditační polštář, tělocvična, nebo třeba Vltava, do které si jde člověk v zimě zaplavat. Mě ale zajímá, jaký to pak má přínos a přenos do běžného života. Protože, třeba ten silový trénink zabere třikrát týdně jednu hodinu. To je ve srovnání se zbytkem týdne nic. A co pak v onom „zbytku“?

Mluvil jste negativně o sociálních sítích, o tom, jak nám dodávají negativní impulzy, na které zcela zbytečně reagujeme. Zároveň ale mluvíte o Wimu Hofovi, mluvíte o půstech, o otužování, což jsou v posledních letech takové módní trendy, které se propagují právě na těch sociálních sítích…

Sociální sítě jsou nástroj, který, jak jsme v posledních letech viděli, je velmi snadno zneužitelný. Algoritmy se dají naprogramovat tak, aby člověku ukazovaly jen určité věci…

To vidíme minimálně s TikTokem, který čínským uživatelům pouští spíše vzdělávací videa a těm „západním“ něco jiného.

Já jsem v Číně byl dvacetkrát, vím, jak to tam funguje. Tohle sociální inženýrství, tzv. „digitální leninismus“, je peklo. A to i u těch dobrých věcí. Jako společnost se v zásadě infantilizujeme a bereme sami sobě za prvé možnost dělat chyby, a za druhé udělat si o věcech vlastní obrázek. Ten problém vězí i v tzv. „pachatelích dobra“.

Já si třeba myslím, že ten můj přístup, tedy paleo strava, půsty, otužování, cvičení, dobré dýchání, meditace, studium stoicismu – je super. Ale kdybych dostal tu možnost, upravit algoritmy řekněme Facebooku nebo Instagramu tak, aby to prioritizovalo věci s tímto obsahem, a věci, které jsou s tím v rozporu, aby to upozadilo, tak bych to neudělal. Tím totiž bereme člověku možnost svobodné volby – proč já bych měl rozhodovat, že?

Oni pachatelé dobra však, zdá se, vědí, co je pro nás dobré, a proto vy všichni budete dělat tohle. „Tohle bude dobré pro zdraví člověka, tohle pro planetu, tohle pro ekonomii…“ Co když se mýlí? Co když to je úplně jinak? Ale abych se vrátil zpátky k vaší otázce, já sociální média také hojně využívám, mám tam poměrně solidní základnu fanoušků i haterů. Čím více „sleďů“, tím větší zodpovědnost a člověk si musí opravdu rozmyslet, jaké informace tam bude posílat a jaké ne. Moje přítomnost tam je ve stylu „hele, tohle dělám já, a pokud tě to inspiruje, pokud tě to zaujalo, tak tady máš návod, jak na to, vyzkoušej to, když ti to bude prospívat, tak super. A když ne, já tě nutit nebudu, nebude žádná ‚povinná třetí dávka otužování‘.“

Naopak se mi zase nelíbí, že to pak lidé na těch sociálních sítích dehonestují. Že podle nich kdo nedal fotku, jak se otužuje, tak jako by neexistoval, že se tím všichni zbláznili a tak podobně. Nebuďme ti přísloveční krabi! Jak se říká, když jsou krabi vhozeni do kyblíku a jeden z nich se z něj snaží dostat, tak ho ti ostatní stahují dolů. Typicky kolegové – jeden člověk řekne: „rozhodl jsem se přestat kouřit a 2x týdně budu chodit cvičit“. A od kolegů přijde reakce „ha ha, to uvidíme, jak dlouho ti to vydrží“. 

Já to vidím u svých žáků, které potkávám na lekcích a seminářích – někdy stačí tak strašně málo, jenom troška povzbuzení, podpory, pochvaly, a člověku to může absolutně změnit život. Buďme jeden druhému podporou! Proto já jsem tak hrozně pyšný na kulturu, kterou máme v rámci našich škol. Není to každopádně žádný babysitting. Když někdo přijde a má 30 kilo nadváhu, tak nebudeme předstírat, že není nějaký slon v místnosti. Doslova.

Začne mu ten diskomfort...

Ale řekneme mu: „Hele, pokud chceš dosáhnout svých cílů, cvičení je jen jedna součást.“ Spousta lidí je ochotna trénovat jako profíci, ale jen málokdo je ochoten také žít jako profík. Takže budeme muset shodit nějaká kila, jinak ti ty bojové sporty nepůjdou a budeš nemocnější. My ale chceme být naopak zdraví, abychom mohli častěji trénovat.

Nebudeme tedy chodit kolem horké kaše, ale ani nebudeme nikoho zesměšňovat. Já jsem profík, kouč, ty jsi žák, který se přijde něco naučit. Chceme dosáhnout nějakého cíle a je to společná práce. Já ti dám veškeré možné info a know-how, abys svých cílů dosáhl, ale ty kromě benchpressů budeš muset zařadit i „fastfood push off“. A pak najednou ten první shyb uděláš, když vážíš o patnáct kilo méně.

Já sleduji mnoho lidí, co se týče problematiky dlouhověkosti a „well-being“, teď například vyšla skvělá knížka od autora jménem Peter Attia (název knihy je Outlive, pozn. red.) o zdravé dlouhověkosti, tedy nejen o prodloužení života, kdy je těch posledních deset let člověk někde na přístrojích, ale o té produktivní dlouhověkosti.

On v té knize mluví o „jezdcích apokalypsy“, kam patří inzulinová rezistence, obezita, rakovina, kardiovaskulární choroby, kognitivní problémy typu Alzheimer a podobně. A to všechno jde ve finále právě k těm věcem, o kterých se bavíme, což je strava, diskomfort třeba ve formě půstu a otužování, spánek – a stejně tak ten stres.

Jak to s tím stresem myslíte?

Poslední roky nám ukázaly, jak je to duševní zdraví extrémně cenné, jak je důležité potkávat se s lidmi, naživo s nimi mluvit, nebýt doma na dva měsíce zavřený a sledovat jen hororové zprávy a hádat se s kamarády přes sociální sítě. Přispělo to k duševnímu zdraví? No rozhodně ne.

Myslíte si, že jsme kolektivně právě o to duševní zdraví nějakým významným způsobem během covidu přišli?

Rozhodně – byl to jeden z největších devastujících zásahů pro psychické a fyzické zdraví, dle mého názoru jeden z největších zločinů. Teď se nebavím o té první fázi, kdy nikdo nevěděl nic a všichni byli vystrašení. Nikdo se nebude vztekat nad tím prvním lockdownem, jde o ty další.

A pak pro mě bylo absolutně k neuvěření, jak lidé volali po dalších a dalších lockdownech. Protože „my jsme si to tady namodelovali…“ Čína, která byla v podstatě celou dobu zavřená, Austrálie, Nový Zéland, zkrátka země, kde to bylo podobně, nám docela jasně ukázaly, jestli to funguje, nebo ne, a jaký je skutečný efekt lockdownů na naše zdraví. A bavím se o psychofyzickém zdraví. Ty následky si poneseme ještě roky.

Když se oklikou vrátím k tématu půstu, vidím tam výrazný rozdíl mezi tím, co o půstu říkáte vy, a mezi tím, jaké je povědomí mezi lidmi. Já například, když přijdu za člověkem a řeknu mu, že jsem tři dny nic nesnědl, tak typická reakce je zděšené „vždyť se ti něco může stát!“

No, může se mi stát spousta dobrých věcí (smích)…

"Lidi mají takovou představu, že já ty věci miluji, že miluji studenou vodu, půsty nebo cvičení. To není pravda, je to nepříjemné. Ale já vím, že to krátkodobě nepříjemné mi pak přinese dlouhodobější zdraví."

S tím je spojené ještě to, že pokud před nimi řeknu „půst“, tak jim se vybaví maximálně Jaroslav Dušek, kterého navíc často považují za blázna. Proč to tak je?

Už jsme na to narazili na začátku. My se máme moc dobře, jsme masírováni masmédii a potravinářským průmyslem, potažmo dalšími odvětvími, že máme jíst skoro každé dvě hodiny, jinak člověk umře. No, pokud bychom nebyli schopni tolerovat období, kdy je toho jídla méně, nebo kdy není vůbec žádné, tak bychom se evolučně nikam nedostali.

Medicínsky zdokumentovaný rekord v půstu, a samozřejmě, byl to velmi obézní člověk, je zhruba jeden rok (382 dní, Skot Angus Barbieri v letech 1965 až 1966, zhubl 125 kilogramů, pozn. red.), to je naprosto fascinující. Mám kamaráda, který vždy jednou za čas drží čtyřicetidenní půst, do toho běhá. Je to velmi úspěšný businessman, hlava mu pálí, žádné negativní zdravotní následky z toho nemá, jen ty pozitivní – i když čtyřicet dní je už dle mého názoru moc.

To je právě častý „bod střetu“ s lidmi, kteří to nechápou. Že člověk se postí, tedy nepřijímá žádnou energii, ale zároveň vyvíjí fyzickou aktivitu…

Já jsem po pětidenním půstu s kettlebell zvedl váhu, kterou nezvedne 99,9 % lidí, včetně těch, kteří cvičí.

To je?

Dal jsem 100 swingů s 48 kilovou kettlebell a pak jsem dal 10 get-upů s tou samou. Dal jsem to za relativně krátký čas. Bylo to trochu těžší, ty swingy docela šly, ale ty get-upy byly nižší. Cítil jsem únavu, ale nic tragického.

Já bych ten půst popsal trošku obecně. Za prvé, opět a znovu se vracíme k evoluci – ta období hladu a kalorické restrikce tu byla ještě velmi nedávno. Až v posledních letech žijeme v blahobytu, kdy má člověk přístup k jídlu 24 hodin denně, ať už si ho objedná, nebo vytáhne z ledničky. Dřív nic takového nebylo. Lidé museli plánovat, myslet do budoucna. Obávali se zimy. Nemohli prostě sníst všechno hned, protože si to další den nekoupili, jako my dnes v supermarketu naproti.

My dnes v zásadě „jedeme“ na cukrech. Je to jedna z možností, ale ta vysokosacharidová strava je, jako když pořád házíte mokré roští na oheň. Blafne to, jde z toho hodně čoudu, rychle to zase shoří a musíte tam házet další a další. Zatímco jakmile člověk upraví stravu na nízkosacharidovou, nebo zařadí nějakou formu půstu, tak přepneme na alternativní palivo, na ketony. To je v zásadě taková kláda, kterou člověk do toho ohně vhodí, ona hoří déle, nedělá takový „bordel“, je ekologičtější.

Inzulinová rezistence je dnes obrovský problém. Řada civilizačních chorob s ní úzce souvisí, navenek se pak projeví mimo jiné obezitou a cukrovkou typu 2. My můžeme inzulin takto kontrolovat, že nevystřelí rychle nahoru a následně stejně rychle nespadne. Každý zná takový ten „vlčí hlad“, kdy něco musí rychle sníst. Tyto výkyvy u půstu nenastávají. A jakmile ten půst překročí určitou hranici, kolik hodin nebo dní to je, na to se názory liší, tak nastane takzvaná autofagie. Tehdy tělo, které něco jíst chce, začne v podstatě požírat samo sebe. Ale protože není hloupé, tak nejprve začne požírat ty defektivní buňky. A o to právě v těch dlouhodobějších půstech jde – zbavit se těch buněk, které mají například potenciál se proměnit v rakovinotvorné.

Takže očistný proces. Který je zadarmo…

Přesně tak. Proto ho nebude žádná potravinářská firma doporučovat. Nebudou říkat: „Kupujte si méně našich vloček obohacených o vitamin B, které musíte každé ráno snídat s nízkotučným jogurtem, protože jinak v deset hodin dopoledne v kanceláři umřete.“

Samozřejmě, například v rámci podpůrné léčby rakoviny je už na toto téma dnes k dispozici široký výzkum kladných účinků. Efektivní délka se udává v rozmezí 4–7 dní, já držím zhruba třikrát do roka pětidenní půsty. Důležitá je pak ta fáze tzv. „refeedingu“, kdy člověk jí velmi kvalitní jídlo a to, co ztratil třeba ve svalové hmotě, opět velmi rychle nabere.

Dominic D’Agostino, jeden z propagátorů keto diety, si sedmý den půstu vytvořil osobní rekord na mrtvý tah. Já během půstu normálně funguji, cvičím, učím, píšu, studuji.

Ale předpokládám, že je pravda, že člověk během toho musí v nějaké míře doplňovat elektrolyty…

Není to úplně nutné, ale už jednoduše voda s trochou soli to udělá výrazně lehčí. Není to však nutnost, můžete pít jen čistou vodu. Já tedy piji i kávu a čaj. Samozřejmě, pokud by to měl být opravdu striktní půst, tak játra registrují cokoli jiného, než je čistá voda. Detoxifikace jater pak nenastane v plném rozsahu, ale co se týče autofagie, tak tam některé výzkumy ukazují, že je káva dokonce podpůrná.

Ještě k tomu diskomfortu. Lidi mají takovou představu, že já ty věci miluji, že miluji studenou vodu, půsty nebo cvičení. To není pravda, je to nepříjemné. Ale já vím, že to krátkodobě nepříjemné mi pak přinese dlouhodobější zdraví.

Někdy i těch deset, dvacet minut meditace je těžkých. Člověk má pocit, že se mu rozskočí hlava, různě se mu honí myšlenky tam a zpátky, ale pak se znovu vrátí k tomu dechu, ke zvukům nebo k pocitům. A ten den, nebo život obecně, je pak lepší. U té ledové sprchy je to stejné. Kolikrát si říkám, že dneska se na to vykašlu, že to nepřepnu na tu studenou, ale většinou to nakonec udělám. To samé se cvičením. Někdy je člověk namožený, děje se mu v životě spousta jiných věcí, tak se mu nechce…

Já jsem o tom kdysi napsal článek, který jsem nazval „Kotva a řetěz“. Je dobré mít v životě nějaké kotvy, jako například to ranní cvičení. Třikrát týdně třeba chodím s kluky zvedat kettlebell. Kolem té kotvy si pak organizujete další věci. A je dobré mít ten řetěz – pravidelně, dlouhodobě, nepřerušit. A když už člověk přeruší, tak by se měl co nejrychleji zase vrátit. V buddhismu je takové přísloví, že když je zavazadlo příliš těžké, tak ho na chvíli polož, ale pak ho zase rychle zvedni.

Takže pravidelnost je klíčem…

Pravidelnost vždy vítězí nad jednorázovou intenzitou. Nehledat rekordy, nehledat materiál pro instagramová videa. Klíčem k úspěchu je ta každodenní mravenčí práce.

A není v tomhle ohledu dnes trochu problém v tom, že se lidé často obracejí k fenoménu „sebepřijetí“, tedy že „tohle je v pohodě tak, jak to je, a pokud se ti nechce nic dělat, tak to nedělej…“?

Můj oblíbený moderní filozof a psycholog Jordan B. Peterson říká, že jednou z nejnebezpečnějších vět, kterou lze člověku říct, je: „Jsi v pohodě takový, jaký jsi, přijmi se tak.“ Je to zároveň tak trochu ukázka, že nemáte víru v potenciál toho člověka. Správně mu máme říct: „Hele, teď jsi na tom takhle, ale tvůj potenciál je mnohem větší, máš na víc.“

Například vnímání obezity se za posledních třicet let změnilo k nepoznání. Když se podíváte na fotky z pláží ze 70. a 80. let, a porovnáte je s dneškem, tak je to úplně něco jiného.

Na jedné straně tu máte „fat shaming“, to je špatně. Někdo se začne vysmívat, chce toho člověka nějak dehonestovat. To je blbý. Toho člověka to ještě víc odradí od toho, aby se sebou něco dělal.

Je důležité si uvědomit, kde jsem teď, kam bych se rád dostal, načrtnout jednotlivé krůčky a pomalu směřovat k cíli. Přijde ke mně cvičit někdo, kdo je obézní, a já řeknu: „Hele, máš třicet kilo nadváhu. Bez ohledu na výkon je to prostě špatné pro tvé dlouhodobé zdraví. Sem se budeme chtít dostat, budeme nějak cvičit, to pomůže, ale koblihu nepřecvičíš, bude potřeba upravit i stravu. Ale je to jen obecný ‚blueprint‘, nebudu ti říkat, co máš jíst.“ Může to být třeba tak jednoduché, jako vynechat chemicky zpracované potraviny, trochu osekat ty sacharidy, kterých je dnes obecně ve stravě nadbytek. A už taková intervence udělá hrozně moc.

A když to člověk vydrží dělat, tak to z „nějakého zázračného důvodu“ začne fungovat. Když přestane jíst chemické srágory, bude trošku fyzicky aktivnější a bude víc spát…

Přičemž žádná z těchto věci nemusí vlastně stát ani korunu…

Přesně tak. Půsty jsou zadarmo. Spánek je zadarmo. Cvičení může být o tom, že se ten člověk půjde každý den třeba projít. My dnes žijeme v úžasné době, kdy máme takové možnosti, o kterých se nám ani nezdá. Ale jak už jsem říkal – direkt z přední je to naše pohodlíčko a direkt ze zadní je ten zbytečný stres. Zbytečnosti hodit za hlavu, přidat trochu eustresu, a žít, nejen odžívat.