Společně na horu Blaník - 2 ročník

Text od pořadatelů:

Úvaha nad pověstí o vojsku svatého Václava, aneb:

„Jak se příběh stává pověstí a pověst příběhem…“.

Pověst o hoře Blaník a o vojscích sv. Václava známe z pera Aloise Jiráska a z jeho Starých pověstí českých. Sám Alois Jirásek onu pověst vyčetl ze starých kronik a jeho zásluha na ní je její modernizace a převedení do řeči jeho doby. Kdyby ovšem pro poselství oné pověsti nebyla připravena Jiráskova doba, kdyby po jejím naplnění netoužila srdce tehdejšího lidu, sebelepší „modernizace“ by dílu nepomohla přežít do doby dnešní, kdy i my ji touhou svého srdce opět křísíme.

Jaká je ale sama historie oné pověsti? Říká se, že „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Popravdě ale o jejím reálném základu nevíme nic jistého, pro co bychom měli riskovat vlastní věrohodnost. Náš postoj k této pověsti se proto opírá víc o víru než o vědění. Přesto, opíraje se o logiku „šprochu, na kterém je pravdy trochu“ věříme, že kdysi existoval dostatečně silný příběh (tj. děj, kdy někdo reálný byl „při běhu“ reálné události), jenž zavdal důvod k tomu, aby se o něm povídalo (jde o děj „po vidění“) a tak aby se z něj stala pověst (tj. děj, který stojí za zvěstování).

Zde ale pozor. Pověst o blanických rytířích není pověstí obyčejnou, ale prorockou, ke které se vážou očekávání, z nichž některá mohou být zavádějící a morálně závadná. Začněme očekáváním prvním, pasivním a alibistickým. Tím je tzv. „vysedění problému“, tj. zbabělé čekání na záchranu „shora“, či „zvenčí“. Sami zvažte, jak se vám líbí výklad „až nám bude zle, tak to někdo jiný vyřeší“… Při takovém výkladu není důvod riskovat život vlastní, když jej přece nasadí někdo jiný (lepší než my sami). Ne!  Tento výklad pověsti o dosud spících, ale na naše utrpení čekajících „rytířů z minulosti“ je pro mne nepřijatelný. Takový výklad bych přijal jen v případě, kdyby byla pověst psána jinak a konkrétně tak, že nás polnice svatého Václava jasně volá do svých šiků. O tom ale pověst nehovoří a proto tento výklad odmítám.

Druhé (dle mého nevěrohodné) očekávání má povahu materiální a příliš „placatou“. Jde o výklad „zazelenání uschlého dubu“, „vytrysknutí vyschlého pramene“ a otevření „Veřejové skály“, jako jevů konkrétních, předcházejícím reálnému výjezdu válečné eskadrony dosud spících obrněnců. Bohužel, i na tento materialisticky idylický výklad říkám své ne, protože jde o čekání na věci nepřirozené a nepravděpodobné. Tento výklad lze (argumentem ad absurdum) posunout až do poněkud směšné podoby. Osobně proto nehodlám instalovat pohybová čidla a webkamery ke všem vyschlým dubům, potenciálním pramenům, či případným „Veřejovým vratům“. Možná to vnímáte jinak, ale já prostě nevěřím, že „procesu záchrany národa předejdou jevy seismologické a technicky detekovatelné“. Jsem prostě skeptik a proto se raději upínám k výkladu morálnímu a nadčasovému, k němuž mi stačí chladnější hlava, ale vřelejší srdce.

 Ve skutečných archetypálních proroctvích je totiž vždy komponent alegorický a aplikační a pověst o Blanických rytířích obsahuje oba. Komponentem alegorickým (jinotajným) je v této pověsti onen uschlý strom, uschlý pramen a zkamenělá brána. Oním jinotajem jsou zástupně myšlena naše srdce, ústa a činy. Až bude skutečně zle, tak i nám vyschne míza, uschnou koruny, dojdou slova a zeslábnou paže. I my přestaneme (jako onen dub) poskytovat stín těm, kteří trpí žárem. I nám dojdou hřejivá slova pro ty, kteří trpí újmou. I my začneme přehlížet potřebné, a i my utečeme před rytířskou odpovědností stát vpředu a riskovat vlastní krky. I my budeme nakaženi dobou, a i my upadneme do spánku, jako oni pověstní rytíři. Až však přijde doba skutečně zlá, vždy se probudí kdosi první (onen latinsky Věnceslaus a slovansky Věčně slavný kníže), za kterého se sami a dobrovolně sešikují další dosud spící občané. No a budou to právě oni, novodobí rytíři (rytíř je ten, jehož činy stojí za „rytinu“, chcete-li za „vyrytí do kamene“), kdo zlý konec promění v dobrý začátek.

Pro ilustraci řečeného prosím považte, zda ve své době nebyli oněmi „Blanickými rytíři“ třeba muži, jako Jan Hus, či Jan Žižka? Ti ze svého pohledu rovněž prožívali dobu zlou. Kdyby oni „četli“ podobné pověsti pasivně a ne jako výzvy pro sebe sama, jak by vypadaly naše dějiny? Dnes bychom pravděpodobně mluvili německy a o Žižkovi věděli jen to, že byl lapka a o Husovi, že byl heretik… Proto skutečně velké „pověsti prorockého charakteru“ neobsahují prvky pasivní, ale aktivní. Proto jsou nadčasově archetypální a aplikační. Archetypální znamená, že hovoří o nadčasových problémech i nadčasových řešeních. A těmi řešeními jsme my, protože skuteční rytíři žijí ve všech dobách a ve všech národech.

Při studiu pověstí je ale třeba kromě slůvka „archetyp“ pochopit i slůvko „aplikace“. Bez jeho vysvětlení by totiž mohlo dojít ke zcela „nerytířským“ závěrům. Povšimněte si proto charakteristiky Václava vyjíždějícího z hory… Jde snad o nějakého Alexandra Makedonského, který pomocí vyšší vojenské strategie (falang) dobýval svět a ničil okolní kultury? Jde snad o Václava „mocného“, či o Václava „morálního“? Ač příběh obsahuje prvek moci a síly, prioritní je Václavova svatost. Slůvko „svatý“ obsahuje myšlenku „svitu“ i „světa“, jde tedy o někoho, kdo ztemnělému světu přináší svit. A jestli něco tma neumí, tak bojovat se světlem, protože tma je jen absencí světla. Jde tedy o někoho, kdo má co říct, kdo má čím strhnout a kdo má svatou vizi, která řeší smutnou krizi. A právě tato míra morálky dává vojsku moc, která se projeví v materii, tj. ve fyzické záhubě morálně nemocných a tudíž i (v delší perspektivě) bezmocných.

Jak vidíte, v osobě svatého Václava nejde o někoho, kdo přichází s návodem, jak řešit HDP (hrubý domácí produkt) a ekonomickou krizi. Ne. Jde o někoho, kdo přichází s návodem na vyšší HLI (Happy Life Index). V osobě svatého vůdce přichází někdo s vyšší mírou mravnosti, která se projevuje nikoliv v jeho příkaznosti, ale příkladnosti. V žádném případě nejde o vojevůdce, který své voje žene vpřed a sám se drží vzadu. Nejde o někoho, kdo druhým (třeba důchodcům) vezme a sám sobě přidá! Ne. Jde o skutečného vládce, který svůj lid „uvádí v lad“ (vláda – uvádění v lad, soulad). Za takovým vládcem se druzí šikují sami a rádi. A nedělají to pro kus žvance. I oni (na minových polích) riskují své končetiny proto, aby ti slabší doběhli bez úhony…

Na závěr snad jen to, že jen takto vnímaná pověst stojí za zvěst. Pouze takto vyložená pověst stojí za to, aby se stala příběhem. A jak ji čtete vy? Je o vás? Cítíte se jako její čtenáři, či její aktéři?